NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Konec roku 2023 sice znamenal z pohledu vydávání kvalitních desek okurkovou sezónu, výjimku ale představuje hodně zajímavý návratový počin Bělorusů CHALLENGER DEEP. Po devíti letech od svého druhého alba "Irreversible" (2014) pustila skupina do světa novou desku a je škoda, že tento kousek trochu zapadl do předvánoční mlhy. Ono se totiž s jejich hudbou cosi stalo, oddechový čas jako by jim natlakovat adrenalin do žil, a to co se na dřívějších počinech zjevovalo jako trochu nesměle vykukující potenciál, se najednou sebevědomě rozmáchlo k úderu.
Skupina si svůj název CHALLENGER DEEP zřejmě nevybrala náhodou. Jméno nejhlubšího mořského místa v Mariánském příkopu jako by reprezentovalo i cíl hudebního snažení. Tlak a temnotu v oněch hlubinách, kterou si asi těžko dokážeme představit, se skupina do své hudby pokouší dostat jak v podobě vlastní hudební náplně, tak zvukem. První alba se dají chápat jen jako podařená snaha, ale již debut "Our Own Prisons" se převaloval v dusivých sludge a post metalových hlubinách. Něco ale stále chybělo. Druhé album "Irreversible" bylo značně tuhé a těžkopádné drama odkazující na počáteční fázi hrubé post hardcore scény, kdy se na světlo draly skupiny ISIS či CULT OF LUNA. Ale "III. The Path" už je mnohem dále, nabízí mnohotvárnější post metal, a byť je zde stále hodně patrný vliv zmíněných CULT OF LUNA, výraz skupiny získal plnější a barevnější formu. Velkou práci pak odvedla produkce a zvuk, pod masteringem je podepsán Brad Boatright. Zvuk se na nové desce posunul do moderních silových poloh, naštěstí bez přehnané přebuzenosti, takže se promyšleně rozvíjející hudební struktury neztrácí na řvavou dekadencí, ale podobají se silovým zvukovým vlnám, které se vrhají do posluchačova mozku.
Kromě temnoty, kterou skupina do své hudby koncepčně tlačila vždy, to na "III. The Path" nabralo silnou dynamiku. Je to především o razanci, se kterou se hrnou i ty pomalejší a valivější pasáže. Ale jakkoli se může zdát, že CHALLENGER DEEP nabrali brutalitu, gradují své hudební výbuchy do silových poloh a posluchače příliš nešetří, stále zůstávají v dobře strukturované a přehledné poloze, takže například při porovnání se stylově blízkými Litevci AORTES jsou stále celkem vlídní. Nepadají totiž tolik do sludge bahna a víc se v jejich hudbě prosazuje postmetalová plynulost a v podstatě i specifické melodie, které sice nejsou přívětivě hitové, ale pod rouškou silných riffů se převalují v pozadí a svou práci odvádí.
Syrově hrubý vokál sice nenabízí příliš variability, ve své přímočaré útočnosti je možná lehce monotónní, přesto má působivé zabarvení a plní přesně danou úlohu vypjatě emocionální vrstvy, která tak trochu otvírá vrátka do hardcore světa. V post hardcore poloze blízké zmíněným CULT OF LUNA to ostatně pánům hodně sluší. Zde dokáží vyladit silové riffy s proměnlivě se mísícími a rotujícími motivy, které roztáčí depresivní kolotoč. Na něj pak naskakují vlídnější vyhrávky a v přestávkách skupina mírní pocit nastupující závratě lehčími akustickými pasážemi. S nimi to naštěstí nepřehání a než se do nich stačíme zaposlouchat, už je tu další hutná vlna. Skladby tak neztrácí tlak a důraz, na který je celé album jednoznačně soustředěno.
CHALLENGER DEEP se po letech vrátili ve skvělé formě. Stvořili silné a výrazné album, kde si podává ruku agresivita s emocemi. Jen to načasování na 22. prosince a chybějící promo aktivity jsou atributy dost nešťastné. Prostě manažersky trochu nezvládnutý self release. Možná je za tím i fakt, že jako Bělorusové to v současné situaci mají trochu složitější, takže se dokonce snaží na bandcamp označovat za Litevce? Nevím, hodnotím hudbu, a ta je parádní.
CHALLENGER DEEP se po letech spánku vrátili ve slušné formě a stvořili silné album.
8 / 10
Sergey Golovach
- bicí
Andrew Lobach
- kytara, vokál
Stanislav Bublik
- kytara
Anton Bandarenka
- vokál
Yauhen Danilau
- basová kytara
1. Sacrifice
2. Filth
3. Passion
4. Confidence
5. Indifference
6. Joy
III. The Path (2023)
Irreversible (2014)
Our Own Prisons (2011)
Datum vydání: Pátek, 22. prosince 2023
Vydavatel: Self released
Stopáž: 36:56
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.